veri.blogspot.com

Největší pozemské požehnání

Hana Pinkerová ( Smím být něžná )

Nedávno jsem byla pozvána na svatbu. Nejenom jako normální svatební host, ale jako ženichův přítel. Tedy ten člověk, který má přehled, kdy co má být, kde má být kdo a s kým, a stará se o to, aby nikde nic nevázlo a všichni se cítili dobře.Prostě jsem tak trochu řídila zábavu. Ještě nikdy před tím jsem nic podobného nezkusila, ale líbilo se mi to. Součástí mého úkolu byl taky malý svatební proslov. Mezi jinými vtipnými poznámkami jsem utrousila, že jsem právě tyto novomanžele seznámila, že mám z důsledků toho velkou radost, a že se za nová manželství modlím. Taky jsem opovážlivě žertovala, že kdyby někdo měla zájem o seznámení, ať se u mne přihlásí, že si ho napíšu do seznamu. Myslela jsem to napůl jako žert, napůl vážně.

Později večer, když svatební párty byla už v plném proudu, mne zastavil jeden ze svatebčanů. Pohledný muž nižšího středního věku v bezvadném obleku a krásnou sponou na kravatě: „ Já bych se teda hlásil.“ „ Hm, no, ano, dobře, ale kam?“ zeptala jsem se poněkud rozpačitě. „ No přece do seznamu,“ nechápal mou nechápavost. „ Aha, do jakého?“ byla jsem stále mimo. „ No jak jsi říkala, že se modlíš a seznamuješ,“ jeho trpělivost byla opravdu veliká. „ Á tak, to jo. No samozřejmě. Budu na tebe pamatovat, jasně,“ ujišťovala jsem onoho mladého muže súlevou, že konečně chápu o čem mluví. „ Víš, já nespěchám, ale záleží mi na tom,“ přece jen byl můj společník také trochu v rozpacích. Oba jsme se navzájem ujistili, že celá věc je v rukou Božích, že já jen Bohu připomínám ty svobodné, co by se rádi oženili nebo vdaly. Když pak mohu seznámit lidi, kteří se ještě do té doby nepoznali, prostě to udělám a zmizím. Když to klapne, jako v tomto případě, jen brečím štěstím.

Skoro jsem se polekala, když mě ten muž oslovil. Ale taky jsem cítila, že mu velmi rozumím, Jestli je v mém životě nevyvratitelná jistota, je to můj muž. Možná většinu dalších věcí si mohu zpochybnit. Ale to,že on a já patříme k sobě a že stále objevujeme, jak úžasně do sebe naše poloviny zapadají, to nmeůže zpochybnit nikdo. To je zázrak. Tak vypadá požehnání. Často si říkáme, že je škoda, že v nebi nebudou muži a ženy, že všichni budeme jako andělé. Že je tedy nutné užívat si manželských rozkoší tady n zemi, protože v nebi budou rozkoše jiné. A je mi líto všech, kdo touží po manželovi nebo manželce a nenacházejí. Nemohou přijmout největší pozemské požehnání a realizovat první Boží přikázání: Milujte se a množte se a zaplňte zemi.

Na každé svatbě jsem dojatá.Zvláště na takové, kde znám oba novomanžele a vím, jak spletitě ke svému rozhodnutí dospívali. Vím o spoustě lidí, kteří bolestně touží najít vhodného partnera pro manželství a zoufale se jim to nedaří. Znám dost lidí, kteří nepřekonali období čekání na toho pravého nebo na tu pravou a vzali si prvního, kdo byl po ruce. Teď by rádi vzali svůj unáhlený krok zpět, ale nejde to. I tak může být jejich manželství šťastné. Ale vážně jásám nad každým svatebním oznámením, o němž vím, že je výsledkem dlouhého procesu modliteb a osobní proměny, ovocem trpělivosti a spolehnutí na Boží dobrotu. Manželství je největší pozemské požehnání.