Když to nezalíváš, tak to zvadne
Hana Pinkerová ( Smím být něžná )
V létě jsem na tři týdny opustili domov. Potřebovali jsme vypadnout z bytu, kde nás spousta věcí láká od odpočinku k práci, kde jsme snadno dosažitelní pro každého, kdo něco potřebuje, a odkud je do nejbližšího lesa půl hodiny tramvají. Podařilo se nám si skutečně odpočinout a domů jsme se už zase těšili. Holčičky se radovaly, že budou spát ve svých postýlkách a pečovat o oblíbené panenky a medvídky. Muž se těšil na soukromí své pracovny a já jsem se už nemohla dočkat , až zase uvařím ve své kuchyni, kde mám všechno po ruce, takjak jsem zvyklá. Návrat byl hezký. O byt se za naší nepřítomnosti starala sousedka, velmi pečlivá žena, a tak na balkóně všechno kvetlo, na mém pracovním stole ležela pečlivě toztříděná pošta a noviny a v kuchyni stál kbelík meruněk. Sladké uvítání.
Holčičky pobíhaly bytem mezi kufry a taškami, vesele se vítaly s panenkami a žasly, jak krásný to máme domov. Já jsem rychle vybalovala špinavé prádlo a cpala je do pračky, muž prohlížel poštu a nahlas předčítal pozdravy z pohlednic. Po improvizované večeři si holky vlezly do vany, muž si vybaloval v pracovně svá fidlátka a já jsem se šla podívat na zahrádku.
Naše zahrádka je malý kousek zeleně uprostřed vnitřního dvora mezi vysokými starými měšťanskými domy. Každý dům má kus takového dvora, ale někde si tam postavili garáže, někde kotelnu, někde je pozemek rozparcelován na malinké záhonky, kde si majitelé pěstují ředkvičky, pažitku a jahody. Několik částí je ale nádhernými oázami stromů, keřů, květin a trávníků,kam se člověk může uchýlit na stinnou lavičku, snít si pod košatým stromem, dát si kávu u stolečku pod slunečníkem nebo mezi keři dohlížet na děti hrající si na pískovišti. Naše zahrádka je přesně taková. Naše zahrádka je mým útočištěm.Nedočkavě jsem vyběhla po schůdcích ze dvora do zahrady. No jasně, tráva je srašně přerostlá, kdo by to sekal, když jsem nebyla doma. To je potřeba hned uvést do pořádku. Zítra ráno vytáhnu sekačku, plánuju si odhodlaně. A jaké tady muselo být sucho! Keře růží stojí jaksi schlíple, trávník místy žloutne, květiny zaschlé už v poupatech. A tady moje zkroucená vrbička dokonce shodila listy. Ještě žije, prozrazují holé zelené větvičky, ale z posledních sil. Keřík myrty, který jsem pro jistotu z květináče přesadila do volné hlíny, uschl úplně. Některé letničky uschly tak, že skoro zmizely. Je mi to líto.Rychle rozmotávám hadici a posílám vydatný vodní pozdrav všem mým keřům, stromkům, květinám i trávníku.
Jemné kapičky vody ochlazují i mne, na pravé noze mě studí promočené šaty, na chvíli jsem totiž vodní mlhou z rozstřikovače ovlažila i sebe. Miluju vůni zalévané zahrady vhorkém letním podvečeru. Však vy se zase zazelenáte, promlouvám polohlasem k rostlinám. Pěkně vás osprchuju, to vám udělá dobře, potřebujete osvěžit a napojit, já vím. Stojím právě pod starou rozložitou meruňkou, opírám se o její drsný kmen, v jedné ruce drží, hadici a druhou se mi podařilo utrhnout zralou meruňku – jednu z těch, které na stromě ještě zbyly. Je báječná, sladká, voňavá. Zamyšleně olizuju šťávu, která mi z hebkého plodu vytekla do dlaně. Když nezalíváš, tak to zvadne. Ta prostá myšlenak je tak silná, že jí musím vyslovit nahlas. Taková samozřejmost, to přece každý ví. Když nezalíváš, tak to zvadne. Nic na tom není, malé dítě by objevilo tuhle zákonitost, proč mi ta věta připadá tak naléhavá. Když nezalíváš, tak to zvadne. Proč mi nejde z mysli?
Ono se to asi nebude týkat jen rostlin na zahradě. To bude nejspíš zase nějaký obraz. Nechávám myšlenky, aby sledovaly stopu. Vztahy! Tam to přece taky platí. Když nezalíváš, tak to zvadne. Některá přátelství vypadají tak nějak uvadle, protože na sebe nenacházíme čas. Nevíme o sobě, nemůžeme si dávat najevo porozumění, přijetí a lásku, živou vodu prokaždý takový vztah. Nemůžeme si nijak pomoci. Pouhé vědomí, že někde někdo je, na dlouho nevystačí. A co teprve manželství! Můžeme klidně žít vedle sebe, aniž bychom žili spolu. Když nezalíváš, tak to zvadne. Vlastně i vztah s Bohem vadne, spokojím-li se s tím, že On je, že mě vidí a kdybych snad potřebovala, mám se kam obrátit, protože On mě vždycky slyší. Tak to nejde. Sama vím, jakou pachuť cítím, když mě někdo z přátel nebo příbuzných vyhledá jen proto, že zrovna něco potřebuje, a jinak prostě nemá čas...
Žádné komentáře:
Okomentovat