Jak to všechno začalo?

Můj život byl od úplného začátku plný dobrodružství a člověk nikdy nevěděl, co se ode mě může čekat, čím zase překvapím. Dětství jsem strávila kupodivu pokojně, ale to už nemohu říct o svém mládí, kdy se mě zmocnila puberta. Začala jsem chodit do "partičky", která nenesla zrovna nejlepší pověst, ale mně to nevadilo, poněvadž jsem tomu nevěřila a v tu dobu jsem se cítila jako "někdo"....cítila jsem, že někam patřím.
Těm lidem jsem věřila a plně je brala jako své přátelé. Doma kvůli tomu byly neustálé a nekončící hádky a vyvolávalo to jen a jen konflikty. Začala jsem se bouřit proti své rodině.., protože jsem o svých " přátelích " nechtěla slyšet nic špatného..říkala jsem si:,,Oni přece nejsou takoví, jak je všichni vidí..ano, nejsou svatí, ale jak by mohly dělat takové věci?"
Jenže postupem času jsem prozřela i já. Někteří rádo by přátelé mě pomlouvali za zády, aniž by to byly pravdivé řeči. Z kamarádky, se kterou jsem se bavila od malička mě zradila a já cítila, jako kdyby mi někdo vrazil nůž přímo do srdce. Šířila řeči naprosto nesmyslné. Ale problém byl ten, že tomu všichni věřili, neboť společně s její mámou vymýšlely plány, jak a koho očernit. Ptáte se...:,, Tohle byla schopná udělat dospělá žena, která má svou rodinu?" Musím říct, že ano....byla schopná právě toho všeho, ale nejhorší byl na tom ten fakt, že své dceři nedávala moc dobrý příklad. Nakonec se "partička" zamotala do drog, policie...a v konečné fázi to někteří chtěli hodit na mě a na jednu mou kamarádku, právě z iniciativy kamarádky a její mámy.
Byla jsem naprosto zdrcená, bez nálady. Chodila jsem jako tělo bez duše, protože jsem si byla dobře vědoma toho, že se ke mně všichni otočili zády. Myslela jsem se, že si mi zhroutil svět.
V tu dobu mi pomohla kamarádka, která se mnou chodila do party a jejíž celá rodina věřila v Boha. Řekli mi o Něm a já se setkala s dalšími lidmi, kteří v Boha věří. Byli to lidé mladí, ale i staří. Všichni se ke mně chovali moc hezky, ale já tomu nemohla věřit, protože se po tom všem ze mě stal nedůvěřivý člověk. Ale postupem času, co jsem navštěvovala v pátek mládež a v neděli shromáždění, jsem se dozvěděla tu nejlepší zprávu, kterou jsem kdy mohla slyšet.
Ježíš zemřel za mé hříchy a plně mi je odpouští. Ten pocit, že teď už na nic nejsem sama mě pohltil. Můj život se od té doby razantně změnil. Poznala jsem nové lidi, ze kterých cítím tu Boží lásku. Jsou to lidé upřímní a milí. Právě takto jsem došla ke své víře....v tu dobu, kdy jsem byla na samotném dně. A Bůh mi podal svou ruku...řekl: ,, Neboj se...jsem tady pro Tebe, mám Tě rád a se mnou nebudeš nikdy sama." No, není to úžasná zpráva?! Je :)
Neříkám, že do dneška nedělám chyby..dělám je a je jich spousta, ale už mám tu jistotu, že na to nejsem sama.
A jak dopadli moji přátelé? Moc dobře ne, někteří jsou na těžkých drogách a o tom zbytku nevím vůbec nic. Odpustila jsem všem, kteří mě proti mně vystupovali, protože i mně bylo odpuštěno.....a cítím se svobodná. Kéž by i oni mohli poznat to, co já.To, co pro mě Bůh udělal byl zásah v pravý čas...nebýt Boha...teď jsem mohla být někde úplně jinde a za to mu patří můj celoživotní dík.