Tomu se říká štěstí

Někdy nenacházím slov, jak bych chtěla Bohu za všechno poděkovat. Cítím se zahanbena, když mu denně věnuji tak málo času, když on za mě položil to nejcennější, to nejcennější jako je život. Tak málo má den hodin a tak málo věnujeme Bohu čas. Ráda se ztrácím v nekonečných modlitbách, v modlitbách, které mě naplňují jistotou, že můj život není zbytečný, že můj život je směrovaný tak, abych žila pro Boha a s Bohem. Každá maličkost mě dokáže v poslední době obahatit, sebemenší " hloupost " v lidských očích mi připomene Boží krásu a Boží stvoření. Někdy si říkám, že mi stačí tak málo ke štěstí, ale ve skutečnosti se za vším snažím hledat Boha, a ikdyž se v tu chvíli zrovna nesnažím, tak vím, že on tam stejně je. Bůh je za vším a to je pro mě zrpáva, která rozevírá mé srdce do všech úhlů. Jsem připravena Boha hledat kdekoli a kdykoli. Často to není snadné, ale jak lépe využít čas, který máme, než být s Bohem?
,, Otče, Tvoje láska je pro mě na tomto světě vším. Od Tvé lásky se pro mě všechno odvíjí. Celý můj život, celé moje bytí. Co bych byla, kdybych Tebe neznala? Jen plahočící se dým, pták, který nenachází své hnízdo, ale Pane..s Tebou můžu letět..teprve s Tebou jsem zjistila, co to je mít křídla a dokázat je použít. V Tvé blízkosti se musím držet na uzdě, aby mi radostí nevyskočilo srdce z těla. Otče, jsem tady pro Tebe a čekám, až Ty mě zavoláš do služby. Pane, jsem tady pro Tebe! To Ty jsi smyslem mého života a navždy budeš! To Ty jsi mi vším."

Ranní modlitbička

Milý Bože,

dnes se mi zatím daří.
Ještě jsem nenadávala,
neztratila sebeovládání,
nebyla jsem mrzutá,
nevraživá, sobecká ani
bezohledná.
Ještě jsem nebyla protivná,
nestěžovala si a ani
čokoládu jsem si nedala.
Dokonce ani kreditku jsem
ještě nevytáhla.
Ale asi za minutu vylezu z postele a potom budu opravdu potřebovat Tvoji
pomoc.....!

Dopis od Boha..

Učinil jsem Tě, jsi jiná, jedinečná.
S láskou jsem Tě utkal v životě matky.
S největší radostí jsem Tě tvořil.
S potěšením vzpomínám na den, kdy jsem Tě učinil.

Stvořil jsem Tě tak, abys mne potřebovala.
Stvořil jsem Tě osamělou trochu víc, než by sis přála
jen proto, že jsem chtěl, aby ses naučila spoléhat na mne.
Znám Tvé srdce a vím, že kdybych Tě nestvořil takto,
šla bys svou cestou, pryč ode mne, svého Stvořitele.

Učinil jsem Tě a vykoupil.
Zaplatil jsem za Tebe vysokou cenu.
Musím Tě přetvořit a zformovat a obnovit,
abys byla taková, jakou jsem tě zamýšlel mít.
Není to lehké pro Tebe, tak pro mne.
Chci, abys přijala mou podobu, vysoký cíl,
který pro Tebe mám - protože Tě miluji.

( Glorianne Grunkee )

Není úniku?

Znáte takové situace, kdy si říkáte: ,, Tak z téhle situace není žádné východisko! To nemůžu zvládnout, všechno se to na mě valí ze všech stran. Nevím si rady!" Asi každý to zná. Říkám si, chtěla bych utéct někam hodně daleko a zapomenout na všechno, co se snaží upoutat mou plnou pozornost. Nechat tady všechno a běžet daleko a tam se vykřičet. Mám chuť nasednout na vlak a jet tak daleko, kam dojedu a jen tak si užívat tu skvělou míjející přírodu, která se všude kolem mě rozléhá. Jen padnout do čerstvé trávy... někam, kde na mě nikdo nemůže, někam, kde budu moci být jen s Bohem a vše ostatní hodit za hlavu. Vždyť v dnešním světě už máme tak málo času. Nebo si to alespoň snažíme namluvit.,, Ještě musím udělat tohle do práce, teď rychle běžet udělat tohle a tamto....aaaa, to je ale hodin, musím jít spát nebo zítra ráno nevstanu." A den je pryč...ale co Bůh?! Zaslouží si, abych ho ignorovala a stavěla ho až na to poslední místo? Vždyť nic není tak důležité, o všechno můžu přijít, ale je tady někdo, o koho bych přijít nechtěla! A ten někdo je Bůh. On tak věrně čeká a každý den mě chce něčím potěšit. Tak proč to někdy bereme jako samozřejmost? Vždyť je spoustu věcí, za co můžeme Bohu děkovat. Ano, mám problémů až nad hlavu. Do slova a do písmene jsou to zásadní životní otázky, ale kladu to až na druhé místo. Nechci se zabývat tím, co mě jen trápí a bere mi sílu. Nechci ničemu takovému propadat. Však jsem tomu všemu podléhala tolik let!!! Tolik let jsem propásla..a jen proto, že jsem si myslela, že když to nevyřeším, tak nemohu dál v klidu žít. Taková velká naivita. Bůh mi však dal poznat velkou pravdu..nehoň se tolik za řešením problémů..pojď, já Tě zvu, aby jsi byla moje princezna, která se na mě může spolehnout v každé situaci, v každičké chvilince a v každičkou hodinu. Věděla jsem to, ano, věděla jsem, že tohle říká spoustu lidí, kteří s tím však měli svou vlastní zkušenost. Toužila jsem po tom, poznat to na vlastní kůži. Tak dlouho jsem čekala....ale byla jsem moc hrdá na to říct..,, Bože jsem tady a čekám, jsem tady a chci aby si zasáhl..chci Tě víc poznat, chci, abys mě vedl..odevzdávám se Ti celá." Proto jsem nikdy neměla to, po čem jsem toužila...nepřijala jsem totiž Boží pozvání a proto mě stále ubíjely všechny zkoušky, které na mě padaly. A přitom stačí jen říct: ,, Ano, PANE, jsem připravená. Přijímá Tvou nabídku být Tvou princeznou." Teď mám naopak strašnou chuť vyjet za město a vykřičet: ,, Jsi úúúúžasný!! Díky!! Díky!! Díky, že právě v Tobě jsem mohla najít svou hodnotu, že můžu vědět, že jedině Ty mě miluješ takovou, jaká jsem a přijímáš mě, ikdyž dělám chyby. Miluji Tě a vždycky budu. Jsi pro mě vším!! Jsi můj život!!" Těším se, až tohle skutečně udělám :)

Také Boží zázrak

J.H.Rosler

Nikdo nepíše Bohu děkovný dopis. Neví možná, kam by jej adresoval. Našel jsem však takový dopis, když jsem jednoho dne třídil pozůstalost po svém otci.

„Milý Bože!“ četl jsem. „Odpusť, že se teprve v posledních dnech svého života, kdy často na Tebe musím myslet, dostávám k tomu, abych Ti napsal dopis. Úplně jsem Ti zapomněl poděkovat za zázrak, který jsi mi před dvaceti lety učinil. Jak víš, dal jsi mi za ženu Henriettu. Počestná žena, jen co je pravda! Udržovala můj dům v dobrém pořádku, vychovávala děti dobře a k víře, posílala je čisté do školy, co doma kladla na stůl, bývalo chutné, na kabátě jsem vždy měl všechny knoflíky a také na košilích nikdy žádný nechyběl. Mohl jsem být velmi spokojený. Ale nebyl jsem. Žaloval jsem Ti svou nesnáz. Bylo to v noci před desátým výročím naší svatby. „ Milý Bože,“ modlil jsem se tehdy, „ tak už to přece nejde dál! Moje žena je svéhlavá, hašteřivá, celý den se hádáme, ona má vždy poslední slovo a já mám co dělat, abych jí překřičel, takový má pronikavý hlas. Chci-li jít vpravo, ona jde vlevo. Dokonce i v neděli, když jdeme do kostela, padají zlá slova. Ty jsi přece všemohoucí, Pane Bože! Učiň zázrak! Změň mou ženu, která opravdu je saň, a učiň z ní něžnou, milou holuběnku, aby skončilo hádání mezi námi, aby měla uznání a nechtěla mít vždycky poslední slovo!“

Tak jsem se tehdy modlil a než jsem řekl Amen, prosil jsem, aby se zázrak stal přes noc,protože zítra je neděle a já bych rád začal druhou desítku svého manželství s novou ženou.- Ráno jsem se vzbudil, řekl jsem své ženě laskavé slovo, abych z její odpovědi vyposlechl, zda jsi, Pane, učinil zázrak, o který jsem prosil. Odpověděla stejně laskavě. Pořád jsem ještě pochyboval, neboť zázrak je zázrak, člověk mu tak rychle neuvěří. Žádal jsem novou košili, což vždy byl důvod k hádkám. Prosil jsem dokonce o jinou, o druhou, jenom proto, abych zjistil, zda jsi zázrak učinil. Dostal jsem druhou košili – bez námitek. Zasedli jsme k snídani. Byl jsem k Henriettě obzvláště milý, chtěl jsem být hoden Tvého zázraku a nechtěl jsem jej porušit svou netrpělivostí. Henrietta mi nalila kávu, což od svatby nikdy neudělala. Namazal jsem jí za zo housku. Když jsme šli do kostela, dal jsem se cestou,kudy ona nejraději chodila ; ona však trvala na tom, abychom šli jinudy, cestou, kterou já jsem rád chodíval, protože vedla kolem mé trafiky. Tak proběhl den harmonicky a v dobré pohodě, nepadlo žádné zlé slovo. Moje prosba o zázrak byla vyslyšena. Daroval jsi mi novou ženu, nikdy už jsem se s ní nehádal, nikdo z nás už netrval na svém právu. Protože ona stále ustupovala, nechtěl jsem se zahanbit. Četl jsme jí každé přání na očích, a tak tomu bylo až do dnešního dne. Lidé říkají, že už se nedějí žádné zázraky. Zde se jeden stal. Za to děkuji Tobě, Pane Bože, a až budu brzo stát před Tebou...“

Dopis nebyl dokončen. Poznal jsem bezpečně otcův rukopis a donesl jsem jej matce, která velice po otci truchlila. Sotva dopis dočetla, usmála se, zatím co jí slzy vstoupily do očí: „ A já jsem si dosud stále myslela, že Bůh tehdy vyslyšel mou prosbu, modlitbu! Modlila jsem se totiž ve stejnou noc o zázrak a prosila jsem Boha, aby změnil mého muže, který byl hádavý a svéhlavý. Když jsem se pak ráno probudila, chtěla jsem laskavým slovem zvědět, zda Bůh mou modlitbu vyslyšel. Když mi otec laskavě odpověděl, aiž by se hádal, poznala jsem ke svému údivu, že je úplně změněný. Po celý život jsem pak činila vše, abych tento zázrak nezmařila...“

Nebeské jméno

Hana Pinkerová ( Smím být něžná )

Měla jsem za úkol uvést nedělní shromáždění v našem sboru. To znamená přivítat lidi, nějak je na úvod slovem pohladit, aby se cítili dobře, možná malinko rozesmát, aby senově příchozí mohli uvolnit. Jak jsem si to ráno promýšlela a představovala jsem si, co a jak řeknu, napadlo mě, že bych mohla hned tak na začátku říct: „Vítám vás ve sboru Slovo života.“ Válela jsem tu větu po jazyku a zkoušela jednotlivá slova, jak budou chutnat. Kde se vůbec vzalo to jméno – Slovo života? Je to někde v Bibli? Nebo je to jenom kopie názvu zahraničního sboru, který vyslal do naší země své misionáře, aby tu založili sbor nový? No jasně! Už vím!

Slovo života je Ježíšovo nebeské jméno. V nebi totiž každý dostae nové jméno. Jak tam přijdeme, dostaneme malý bílý kamínek a na něm bude napsané naše nové nebeské jméno. Jaké jméno budu mít v nebi asi já? Ono bude zřejmě nějak orážet můj charakter, vždyť stačí vzpomenout na přejmenování Petra a Pavla, to nebyl jen nějaký žert nebo hra, ta jména mluvila o svých nositelích. Jaké jméno budu mít v nebi já?Nabude tam napsáno Rejpavá? To bych se propadla hanbou. Co kdyby tam bylo napsáno Slibotechna? Nebo třeba Neuctivá nebo Drbalka? Hrůza! Jak ráda bych nesla nějaké krásné jméno. Něco jako Radost, Chvála, Vděčnost,Odvaha, Pravda, Štědrost...

Snad bych to nějak mohla ovlivnit. Když Šimon – Rákos dostal jméno Skála ještě než se Skalou stal, snad bych mohla svým charakterem Bohu nějak napovědět, ne? Třeba Vděčnost by se mi moc líbila! A ráda bych vděčnou byla. Vím přece, že vděčnost a smutek nebydlívají pohromadě. Naopak jsem si mnohokrát vyzkoušela, že nevděčnost je branou k dalším hloupým a chybným postojům. To ovšem znamená, že by se mi nemělo nic stát, že nevděčným myšlenkám naletím. Já chci být vděčná, vždyť mám tolik důvodů. A navíc bych mohla na věky nést to nádherné jméno...

Své nové nebeské jméno tady na zemi nikdo nezná. Až v nebi nám Ježíš předá ten malý bílý kamínek. Já znám Ježíše, každé to jméno bude krásné. Tak bych chtěla už tady na zemi do svého krásného nového jména dozrát. Aby měl radost. Jsem přece Jeho milovaná.

Víc nic jsem k úvodu shromáždění nestihla připravit. Ale co bych chtěla víc? O tohle zjištění jsem se musela podělit, to bude lidi určitě zajímat. Přece každý toužíme udělat našmu Pánu radost, ne?

Největší pozemské požehnání

Hana Pinkerová ( Smím být něžná )

Nedávno jsem byla pozvána na svatbu. Nejenom jako normální svatební host, ale jako ženichův přítel. Tedy ten člověk, který má přehled, kdy co má být, kde má být kdo a s kým, a stará se o to, aby nikde nic nevázlo a všichni se cítili dobře.Prostě jsem tak trochu řídila zábavu. Ještě nikdy před tím jsem nic podobného nezkusila, ale líbilo se mi to. Součástí mého úkolu byl taky malý svatební proslov. Mezi jinými vtipnými poznámkami jsem utrousila, že jsem právě tyto novomanžele seznámila, že mám z důsledků toho velkou radost, a že se za nová manželství modlím. Taky jsem opovážlivě žertovala, že kdyby někdo měla zájem o seznámení, ať se u mne přihlásí, že si ho napíšu do seznamu. Myslela jsem to napůl jako žert, napůl vážně.

Později večer, když svatební párty byla už v plném proudu, mne zastavil jeden ze svatebčanů. Pohledný muž nižšího středního věku v bezvadném obleku a krásnou sponou na kravatě: „ Já bych se teda hlásil.“ „ Hm, no, ano, dobře, ale kam?“ zeptala jsem se poněkud rozpačitě. „ No přece do seznamu,“ nechápal mou nechápavost. „ Aha, do jakého?“ byla jsem stále mimo. „ No jak jsi říkala, že se modlíš a seznamuješ,“ jeho trpělivost byla opravdu veliká. „ Á tak, to jo. No samozřejmě. Budu na tebe pamatovat, jasně,“ ujišťovala jsem onoho mladého muže súlevou, že konečně chápu o čem mluví. „ Víš, já nespěchám, ale záleží mi na tom,“ přece jen byl můj společník také trochu v rozpacích. Oba jsme se navzájem ujistili, že celá věc je v rukou Božích, že já jen Bohu připomínám ty svobodné, co by se rádi oženili nebo vdaly. Když pak mohu seznámit lidi, kteří se ještě do té doby nepoznali, prostě to udělám a zmizím. Když to klapne, jako v tomto případě, jen brečím štěstím.

Skoro jsem se polekala, když mě ten muž oslovil. Ale taky jsem cítila, že mu velmi rozumím, Jestli je v mém životě nevyvratitelná jistota, je to můj muž. Možná většinu dalších věcí si mohu zpochybnit. Ale to,že on a já patříme k sobě a že stále objevujeme, jak úžasně do sebe naše poloviny zapadají, to nmeůže zpochybnit nikdo. To je zázrak. Tak vypadá požehnání. Často si říkáme, že je škoda, že v nebi nebudou muži a ženy, že všichni budeme jako andělé. Že je tedy nutné užívat si manželských rozkoší tady n zemi, protože v nebi budou rozkoše jiné. A je mi líto všech, kdo touží po manželovi nebo manželce a nenacházejí. Nemohou přijmout největší pozemské požehnání a realizovat první Boží přikázání: Milujte se a množte se a zaplňte zemi.

Na každé svatbě jsem dojatá.Zvláště na takové, kde znám oba novomanžele a vím, jak spletitě ke svému rozhodnutí dospívali. Vím o spoustě lidí, kteří bolestně touží najít vhodného partnera pro manželství a zoufale se jim to nedaří. Znám dost lidí, kteří nepřekonali období čekání na toho pravého nebo na tu pravou a vzali si prvního, kdo byl po ruce. Teď by rádi vzali svůj unáhlený krok zpět, ale nejde to. I tak může být jejich manželství šťastné. Ale vážně jásám nad každým svatebním oznámením, o němž vím, že je výsledkem dlouhého procesu modliteb a osobní proměny, ovocem trpělivosti a spolehnutí na Boží dobrotu. Manželství je největší pozemské požehnání.

Když to nezalíváš, tak to zvadne

Když to nezalíváš, tak to zvadne

Hana Pinkerová ( Smím být něžná )

V létě jsem na tři týdny opustili domov. Potřebovali jsme vypadnout z bytu, kde nás spousta věcí láká od odpočinku k práci, kde jsme snadno dosažitelní pro každého, kdo něco potřebuje, a odkud je do nejbližšího lesa půl hodiny tramvají. Podařilo se nám si skutečně odpočinout a domů jsme se už zase těšili. Holčičky se radovaly, že budou spát ve svých postýlkách a pečovat o oblíbené panenky a medvídky. Muž se těšil na soukromí své pracovny a já jsem se už nemohla dočkat , až zase uvařím ve své kuchyni, kde mám všechno po ruce, takjak jsem zvyklá. Návrat byl hezký. O byt se za naší nepřítomnosti starala sousedka, velmi pečlivá žena, a tak na balkóně všechno kvetlo, na mém pracovním stole ležela pečlivě toztříděná pošta a noviny a v kuchyni stál kbelík meruněk. Sladké uvítání.

Holčičky pobíhaly bytem mezi kufry a taškami, vesele se vítaly s panenkami a žasly, jak krásný to máme domov. Já jsem rychle vybalovala špinavé prádlo a cpala je do pračky, muž prohlížel poštu a nahlas předčítal pozdravy z pohlednic. Po improvizované večeři si holky vlezly do vany, muž si vybaloval v pracovně svá fidlátka a já jsem se šla podívat na zahrádku.

Naše zahrádka je malý kousek zeleně uprostřed vnitřního dvora mezi vysokými starými měšťanskými domy. Každý dům má kus takového dvora, ale někde si tam postavili garáže, někde kotelnu, někde je pozemek rozparcelován na malinké záhonky, kde si majitelé pěstují ředkvičky, pažitku a jahody. Několik částí je ale nádhernými oázami stromů, keřů, květin a trávníků,kam se člověk může uchýlit na stinnou lavičku, snít si pod košatým stromem, dát si kávu u stolečku pod slunečníkem nebo mezi keři dohlížet na děti hrající si na pískovišti. Naše zahrádka je přesně taková. Naše zahrádka je mým útočištěm.Nedočkavě jsem vyběhla po schůdcích ze dvora do zahrady. No jasně, tráva je srašně přerostlá, kdo by to sekal, když jsem nebyla doma. To je potřeba hned uvést do pořádku. Zítra ráno vytáhnu sekačku, plánuju si odhodlaně. A jaké tady muselo být sucho! Keře růží stojí jaksi schlíple, trávník místy žloutne, květiny zaschlé už v poupatech. A tady moje zkroucená vrbička dokonce shodila listy. Ještě žije, prozrazují holé zelené větvičky, ale z posledních sil. Keřík myrty, který jsem pro jistotu z květináče přesadila do volné hlíny, uschl úplně. Některé letničky uschly tak, že skoro zmizely. Je mi to líto.Rychle rozmotávám hadici a posílám vydatný vodní pozdrav všem mým keřům, stromkům, květinám i trávníku.

Jemné kapičky vody ochlazují i mne, na pravé noze mě studí promočené šaty, na chvíli jsem totiž vodní mlhou z rozstřikovače ovlažila i sebe. Miluju vůni zalévané zahrady vhorkém letním podvečeru. Však vy se zase zazelenáte, promlouvám polohlasem k rostlinám. Pěkně vás osprchuju, to vám udělá dobře, potřebujete osvěžit a napojit, já vím. Stojím právě pod starou rozložitou meruňkou, opírám se o její drsný kmen, v jedné ruce drží, hadici a druhou se mi podařilo utrhnout zralou meruňku – jednu z těch, které na stromě ještě zbyly. Je báječná, sladká, voňavá. Zamyšleně olizuju šťávu, která mi z hebkého plodu vytekla do dlaně. Když nezalíváš, tak to zvadne. Ta prostá myšlenak je tak silná, že jí musím vyslovit nahlas. Taková samozřejmost, to přece každý ví. Když nezalíváš, tak to zvadne. Nic na tom není, malé dítě by objevilo tuhle zákonitost, proč mi ta věta připadá tak naléhavá. Když nezalíváš, tak to zvadne. Proč mi nejde z mysli?

Ono se to asi nebude týkat jen rostlin na zahradě. To bude nejspíš zase nějaký obraz. Nechávám myšlenky, aby sledovaly stopu. Vztahy! Tam to přece taky platí. Když nezalíváš, tak to zvadne. Některá přátelství vypadají tak nějak uvadle, protože na sebe nenacházíme čas. Nevíme o sobě, nemůžeme si dávat najevo porozumění, přijetí a lásku, živou vodu prokaždý takový vztah. Nemůžeme si nijak pomoci. Pouhé vědomí, že někde někdo je, na dlouho nevystačí. A co teprve manželství! Můžeme klidně žít vedle sebe, aniž bychom žili spolu. Když nezalíváš, tak to zvadne. Vlastně i vztah s Bohem vadne, spokojím-li se s tím, že On je, že mě vidí a kdybych snad potřebovala, mám se kam obrátit, protože On mě vždycky slyší. Tak to nejde. Sama vím, jakou pachuť cítím, když mě někdo z přátel nebo příbuzných vyhledá jen proto, že zrovna něco potřebuje, a jinak prostě nemá čas...

Jak to všechno začalo?

Můj život byl od úplného začátku plný dobrodružství a člověk nikdy nevěděl, co se ode mě může čekat, čím zase překvapím. Dětství jsem strávila kupodivu pokojně, ale to už nemohu říct o svém mládí, kdy se mě zmocnila puberta. Začala jsem chodit do "partičky", která nenesla zrovna nejlepší pověst, ale mně to nevadilo, poněvadž jsem tomu nevěřila a v tu dobu jsem se cítila jako "někdo"....cítila jsem, že někam patřím.
Těm lidem jsem věřila a plně je brala jako své přátelé. Doma kvůli tomu byly neustálé a nekončící hádky a vyvolávalo to jen a jen konflikty. Začala jsem se bouřit proti své rodině.., protože jsem o svých " přátelích " nechtěla slyšet nic špatného..říkala jsem si:,,Oni přece nejsou takoví, jak je všichni vidí..ano, nejsou svatí, ale jak by mohly dělat takové věci?"
Jenže postupem času jsem prozřela i já. Někteří rádo by přátelé mě pomlouvali za zády, aniž by to byly pravdivé řeči. Z kamarádky, se kterou jsem se bavila od malička mě zradila a já cítila, jako kdyby mi někdo vrazil nůž přímo do srdce. Šířila řeči naprosto nesmyslné. Ale problém byl ten, že tomu všichni věřili, neboť společně s její mámou vymýšlely plány, jak a koho očernit. Ptáte se...:,, Tohle byla schopná udělat dospělá žena, která má svou rodinu?" Musím říct, že ano....byla schopná právě toho všeho, ale nejhorší byl na tom ten fakt, že své dceři nedávala moc dobrý příklad. Nakonec se "partička" zamotala do drog, policie...a v konečné fázi to někteří chtěli hodit na mě a na jednu mou kamarádku, právě z iniciativy kamarádky a její mámy.
Byla jsem naprosto zdrcená, bez nálady. Chodila jsem jako tělo bez duše, protože jsem si byla dobře vědoma toho, že se ke mně všichni otočili zády. Myslela jsem se, že si mi zhroutil svět.
V tu dobu mi pomohla kamarádka, která se mnou chodila do party a jejíž celá rodina věřila v Boha. Řekli mi o Něm a já se setkala s dalšími lidmi, kteří v Boha věří. Byli to lidé mladí, ale i staří. Všichni se ke mně chovali moc hezky, ale já tomu nemohla věřit, protože se po tom všem ze mě stal nedůvěřivý člověk. Ale postupem času, co jsem navštěvovala v pátek mládež a v neděli shromáždění, jsem se dozvěděla tu nejlepší zprávu, kterou jsem kdy mohla slyšet.
Ježíš zemřel za mé hříchy a plně mi je odpouští. Ten pocit, že teď už na nic nejsem sama mě pohltil. Můj život se od té doby razantně změnil. Poznala jsem nové lidi, ze kterých cítím tu Boží lásku. Jsou to lidé upřímní a milí. Právě takto jsem došla ke své víře....v tu dobu, kdy jsem byla na samotném dně. A Bůh mi podal svou ruku...řekl: ,, Neboj se...jsem tady pro Tebe, mám Tě rád a se mnou nebudeš nikdy sama." No, není to úžasná zpráva?! Je :)
Neříkám, že do dneška nedělám chyby..dělám je a je jich spousta, ale už mám tu jistotu, že na to nejsem sama.
A jak dopadli moji přátelé? Moc dobře ne, někteří jsou na těžkých drogách a o tom zbytku nevím vůbec nic. Odpustila jsem všem, kteří mě proti mně vystupovali, protože i mně bylo odpuštěno.....a cítím se svobodná. Kéž by i oni mohli poznat to, co já.To, co pro mě Bůh udělal byl zásah v pravý čas...nebýt Boha...teď jsem mohla být někde úplně jinde a za to mu patří můj celoživotní dík.